nanopovidky na Blog.cz

Viděla jsem zvláštní strom. Téměř holý s polámanými větvemi.Stál na kopci,takže všechny vichry se přez něj přehnaly.Jen tak tam stál. Hrdý. Holý. A pořád živý.

Kolem rostly mladé zdravé stromy.Týčící se až k oblakům.Pyšné.Sebevědomé.Chlubivé.

Přihnala se vichřice neobyčejně silná. Všechny mladé stromy vyvrátila.Jen ten starý s polámanými větvemi zůstal.

Měl hluboké kořeny.

Kam se jen člověk pohne,všude je pavoučí vlákno.Ve městě i na venkově.V domě i na záhradě.

Jdu po cestě mezi keříky a protrhnu ho. Ráno je tam opět. Pilná pavoučí rodinka.

Žena,co si prohlíží květiny a kráčí mezi stromy je pilná,jako dáma pavoučí. Je krásná...Miluje....Usmívá se...Snívá...Když se dívá na hvězdy - určitě na někoho myslí.Když chytá do rukou vítr - posílá někomu pohlazení.Když prší a kapky deště jí padají po tváři - pláče.

Výjde slunce - slzy jí osuší. Je nádherné ráno. Na louce se třpytí kapky rosy. Třpytí se i na pavučině v koutě záhrady.....

Dlouhé ulice plné lidí.Rachotící tramvaje.Tváře kolemdoucích - prchajících kamsi do studených domů.Jen sem tam úsměv na neznámé tváři.

Slepá láska. Manželství.Rození dětí. A všudepřítomný strach a nejistota.Cesta zpátky není - není kam.

Jen musíš naslouchat a učit se.Být silná a zodpovědná. Za sebe i za děti. Svoje i cizí.Musíš být lepší,chytřejší,zodpovědnější,než okolí.Naučit se jazyk lépe,než domorodec.

I tak zůstalo město pro mne navždy velkou neznámou......

První lásky. První zklamání. Nejistota. Zmatek. A do toho vysoká škola.......Výdech - nádech a po nocích hezky studovat.A to všechno v době,kdy studovaná holka neměla nějak moc valnou cenu.

Bylo nás na pokoji pět. Z jihu bohaté,ze severu chytré a my ze středu umírněné a skromné.Naše vesnice byly za války vypálené a napůl vyvražděné.

Tolik legrace,tolik vzájemné pomoci jsem již nikdy nepotkala.Měly jsme všechny jeden společný cíl a všechny jsme ho dosáhly....

Moje spolubydlící se vrátily do svých domovů. Jen já,jako malá jiskřička jsem odletěla daleko od domova...Do velikého neznámého města.

Sama bez přátel....Vyděšena....Začínající....

Ještě,že profesoři měli jasno.Starali se,abychom byli připraveni a neměli strach.Vlastně,maturovali za nás....Byli najednou příjemní a klidní.

My jsme měli hlavně v hlavě maturitní večírek.....Co si obléct?Umím ten tanec z tanečních?Nepošlapu mu nové boty?Usměje se na mě?

Dnes už si nevzpomínám na nic. Jen na převeliké vzrušení a nervozitu.

Co si ale pořád nesu sebou - byla po večírku cesta 14 km. v noci domů.Kluci,kteří si nás nevšímali celé studium - náhle dospěli a jako pravý rytíři nás doprovodili.Byla to cesta plná legrace,smíchu....a neskutešného uvolnění....Jakoby nás všechny spojila ve vzájemné celoživotní přátelství.....

Byla to jen cesta za hluboké noci domů. Skupinka dospívajících dětí něco dokázala a radovala se z toho......

Přesně jako v pohádce.Údolí s potokem.Cesta. Pár domků . Nad nimi prudce se zvedající grůně.A kosek dál majestátný Vtáčnik.

Když jsem byla malá,pracovalo se hodně na polích. Na zahrádkách už méně. Les ale dával všechno.Jahody. Maliny.Ostružiny.Houby.Lískové oříšky.

Louky plné kopretin,zvonečků,mateřidoušky omamně voněly.Stejně tak posečená tráva.I seno.

Noci na seně - smích,strašidelné příběhy,snění o neznámém světě,o hvězdách.....A pocit naprosté sounáležitosti s Vesmírem.

Zahrádka

Taková malinká,blízko domu.Plná velkých obyčejných květin.Pivoňky,srdíčka,tulipány.Jen takové obyčejné a přez to krásné.Nedají se ani moc natrhat do vázy. Rychle umírají.

Matka si je opatrovala. Byly nedotknutelné.....Ona taky....Chladná a nepřístupná...Pyšná.....Chytrá.....

Silná žena - projevovala málo lásky. Taky se jí je málo vracelo.

Teď je jiná.Smutná a objímá.Tolik už ztratila. I svoji nejstarší.

I zahrádka se již změnila.Jsou tam karafiáty a hlavně růže - ze všech koutů světa.Jen potok zůstal stejný. Klidně si kolem domu teče - studený,průzračný.

Pořád mě baví přeskakovat po kamenech

Matka se dívá a usmívá se....Co si asi myslí?Já to jen tuším.....

Zvlštní druh - jsou dobré a sladké,až padá první sníh.Je tak vysoká,že jablíčka zůstávají v koruně stromu až do mrazů.A pak samy od sebe padají.Studené a sladké.

Je velmi stará,ale pořád stojí u potoka. Byla otcova nejmilejší.

Já vlastně taky. Nejmladší a nejmilejší.Nosil mi lesní jahody,když se ráno vracel s kosou.Usmíval se.Tá kytička jahod mi voní dodnes.Už žádné jahody nebyly chutnějši,nikdy.V té době jsem si zpívala,obdivovala západ slunce a hodně se učila od otce.

Všechno,co umím,naučila jsem se od něho.Přežít a vstát,když padnu. Vážit si dobra a krásy kolem sebe.Prostě žít....

Byl se mnou vždy,když jsem ho potřebovala.

Onemocněl a já jediná jsem ho viděla plakat.Loučil se.A i když už není - je stále se mnou...moudrý,pracovitý...

Můj syn má taky rád jablíčka ze staré jabloně.

Tajemství.Zázrak.Radost.Taková byla slepičí polévka mé babičky....Uvařit polévku z jedné slepice pro sedum synů - opravdu její velké tajemství.Nasytit je - to byl ten zázrak.Po obědě všichni měli radost v očích.

Obyčejná prostá dědinská žena.....Věřila.Modlila se.pracovala.Vlastně měla štěstí - vdala se za majetného muže - měl pole......Uživili sedum synů.Slušných. Pracovitých. Spolehlivých.

Byla vždy milá.Laskavá....Hrdá......Pokorná.....Tak ráda bych jí dala kytičku na hrob.

Žáden nemá.......

Obyčejná stará rozložitá hruška.Stojí tam odjakživa - v mezi. A připomíná mi mého dědečka. Vlastně jsem ho nikdy neviděla,ale tuhle hrušku zasadil on. Když jsem si pod ní sedla,pravidelně jsem si představovala,jak jí sadí a jak se u toho usmívá.Na co asi myslel?Měl hrušky taky rád?Na co vzpomínal?Co miloval?

Nevím to a taky nikdo nikdy o tom nemluvil.Jen hruška - možná. Je pořád krásná a vítr si pohrává v její koruně.Možná taky vzpomíná na muže,který miloval stromy,lesy,pole a nádherný západ slunce.Můj děda a velká rozložitá hruška.Posvátná.........